*

To jsem zase jednou udělala něco chytrého. Fakt že jo.

Jedna má kolegyně si píše blog. A já byla tak moudrá a začala jsem ho číst.

Neměla jsem to dělat, protože i bez toho se cítím jako nicka. Teď se cítím jako nicka na druhou. Chvilkami dokonce i na třetí. A to ani mocniny a odmocniny neovládám.

Slečna byla v Oxfordu na Erasmu. Strávila většinu doby v knihovně, protože je velký knihomol a poctivý student. 

Má práci. Umí anglicky. 

V úterý jsem vedle ní seděla na přednášce a ona si četla v kindlu nějakou odbornou knihu v angličtině.

Je chytrá. Viděla něco. Byla někde.

A já si tady akorát utírám soply a nadávám sama sobě, že jsem srab, že nikam nejedu. Protože neumím žádný jazyk pořádně a končetinovou komunikaci také neovládám.

Když jdu do knihovny, tak si tam čtu nějaký brak nebo hraju hru na telefonu, který ani není smart, je prostě jen phone. Než si tam najdu nějaké vhodné místo k sezení, tak projedu kolem hromadu studujících studentů a já mám výčitky svědomí, že si jdu jen sednout a zabít čas, protože přeci nebudu čekat v té nové budově, kam nás přestěhovali. 

O svých výčitkách se zmínim v esemesce pro K., která mi napíše, že to měla stejně. Takže se trochu uklidním a otevřu nějakou populární knižní sračku a začtu se.

Říkala jsem si, jak tenhle semestr budu pilná a poctivá.

A říkám si to každý semestr.

A každý semestr taková nejsem.

Je to asi nedostatkem vůle. Odhodlání. 

Kde se to dá koupit?

Kde to najdu?

Slečna kolegyně se zamýšlí nad světem, nad nějakými problémy. Dokonce se o to i zajímá. 

Já si akorát prokrastinačně napíšu na blog (a nemyslím tento, ale můj skoro-oficiální) a hovořím s mužem o naratologii, fokalizaci a novém historismu.
Ačkoli ze svého oboru vlastně nic neumím, nejsem schopná se od něho odtrhnout.

Pamatuju si, jak jsme s V. před lety chtěli něco dělat. Třeba chodit předčítat do domova důchodců, do nemocnice nebo kamkoli jinam. 

Asi to bude tím, že to je jediné, co nám jde. Myslím to předčítání.

A samozřejmě, umíme velmi dobře chtít.

A taky dost dobře umíme mluvit o tom, co bychom chtěli. 

Ostatní slečny kolegyně působí chytře, vzdělané, aktivně a poctivě. Já si připadám jak flákač, který tam nemá co dělat. 

Nemluvě o tom, že jsou ještě krásné. 

Asi půjdu na liposukci a plastiku, abych byla krásná, protože je to jednodušší, než ze sebe udělat chytrou, vzdělanou, aktivní a poctivou studentku.

Naštěstí ta kolegyně píše nespisovně a ještě s hrubkami.

 

Tři dny

Měla jsem tři dny pozkouškového volna. Těšila jsem se neskutečně hodně.

Chtěla jsem uklidit. Nepořádek tu mám opravdu velký.

Chtěla jsem si přerovnat knihovničku. Prý je to dobré na nervy.

Chtěla jsem si číst. Utíkání do fikčních světů vážně potřebuji.

Chtěla jsem sledovat seriály. Ráda se dívám na pohyblivé obrázky.

Během těchto tří dnů volna jsem pochopila, co přesně znamená, že Boha nejvíce rozesměje plán, co budete dělat zítra.

Já hloupá si plánovala tři dny. TŘI DNY!  

Krom pohyblivých obrázků jsem se k ničemu jinému nedostala. A to ne kvůli tomu, že by mě ty seriály tak moc bavily.

To se tak probudíte, nadechnete se a začnou vás bolet záda.

Stáří a nemoci.

Naštěstí jsem aspoň mohla ležet a civět na monitor, kde se něco hýbalo, protože bych jinak musela celou dobu spát. Což sice není špatný nápad, ale tři dny v kuse vyspávat bych nedokázala. I když...

Ani číst jsem si moc nemohla. Nevěděla jsem, jak si k tomu sednout, lehnout, aby mě to nebolelo. O úklidu samozřejmě nemohla být ani řeč. Upřímně si myslím, že i kdybych neměla problém se zády, tak by se na úklid nedostalo. Ale plánovat jsem si to mohla, že jo.

Volala jsem mamince pro radu. Maminky totiž vždycky umí poradit, popřípadě vás utěší a uklidní a hned je vám líp.
Má krkavčí matka se mi smála. A ani mi neporadila. Zmije jedna jedovatá.
Dobře, poradila mi prášky na bolest. Problém je, že žádné nemám. Jen na vykašlávání. Jasně, mohla jsem to zkusit vykašlat.

Asi vám ani nemusím říkat, že dnes to stále není dobré. Naštěstí je to o dost lepší. Jen se bojím toho, jak budu hodinu a půl sedět nehybně na přednášce, která je povinná. Povinná přednáška od sedmi třiceti ráno. Zabte mě. Celé to zatuhne a já pak budu chvilku chodit jak Quasimodo, než to rozhýbu.

Obdivuji lidi, kteří při bolestech dokáží fungovat. Někteří fungují i s migrénou. Lidi, máte můj obdiv.

Neuvěřitelné, kolik jsem toho schopná vykuckat o bolení zad.

*

Ve čtvrtek mám poslední zkoušku. 

Od pátku čekám na výsledek předposlední. 

Je úterý.

Čekám na balíkáře. 

Včera mi přišla esemeska, že dnes mi doručí balíček. 

Pochybuji, že se ještě bude dnes někdo obtěžovat s doručováním.

Tak zítra.

Tak zítra. 

Se možná začnu učit na tu poslední zkoušku.

Dnes jsem čekala.

A to je velmi namáhavá činnost.

Hodně soustředění.

A když něco dělám, tak to dělám pořádně.

Kromě úklidu.

A učení.

Ve čtvrtek mám poslední zkoušku.