Rozečítám.

 A jen výjimečně dočtu. 

Jak jsem psala v poslední plísni, v poslední době málo čtu. Sice každý den přečtu minimálně jednu stranu, ale za týden  se třeba dostanu jen na deset přečtených stran. Což je vážně bída.

Každopádně mi zůstala chuť na rozečítání knih. Já bych rozečítala nejraději tak dvě knihy denně, ale držím se, protože teď jich mám rozečtených až moc. 

Leden 2021. 

Tohle je taková nuda. A to mám paranormální romance ráda, ale tohle je něco strašného. Je možné, že se to třeba ještě rozjede, ani netuším, kde jsem skončila, a nebo taky ne. A možná až v dalším díle, protože jich je zase asi milion. Tak ne, je jich o jednu míň. Chystá se dvacátý díl. A u nás se to pořád vydává, tak to třeba pak bude lepší. No, každopádně Otrokyni citů (zatím) nedoporučuji.

Únor 2021. 

Chtěla jsem si to přečíst před seriálem. A mám to vypůjčené už několik let, tak že bych to pak vrátila, že jo. Nedočetla jsem ani první kapitolu, ale pořád mám v plánu si to přečíst. A seriál jsem samozřejmě viděla. A bavil mě. Pak jsem si nechala vyspoilovat děj dalších dílů, protože je mi jasné, že i kdybych nakrásně přečetla tenhle první díl, tak k dalším se dostanu tak za deset let. Netuším, jestli Světlo a stíny mohu doporučit, po ani ne celé kapitole nemůžu říct. 

 

Srpen 2018.

No.. ty.. kráso. Skoro tři roky rozečtené. A já si to chci pořád dočíst. Ono je to dobré, co si tak pamatuju. A pamatuju si to správně? To je dobrá otázka. Vážně nevím, proč jsem to (ještě) nedočetla. A další otázka je, jestli nebude lepší si to přečíst celé od začátku. Každopádně se na  Posvátné lži Minnow Blyové podívejte, pokud ještě tuhle knihu neznáte. 

Srpen 2018.

Ale je to třetí díl! A je dokonce poslední. Aha! Tuhle sérii si čteme s mužem. Nahlas. Já předčítám. A ne vždy na to byl čas. A pak muž dodělával disertační práci a já měla pár měsíců před porodem a nenašel se na to čas. A teď už teda vůbec na tohle není čas. Nejsem si jistá, jestli to bude bavit někoho, kdo nehraje wowko, ale klidně můžete zkusit. World of Warcraft Kroniku máme rádi a snad si někdy najdeme čas si to dočíst. 

Červen 2021.

To jsem vybrala pro náš dívčí soukromý bookclub. V bookclubu jsme tři a přečetla to jedna. Hele, zase je dobrý, že to tu slečnu bavilo, že jo. A dokonce si přečetla druhý díl. Já myslím, že úkol splněn. Přečetla jsem asi dvě kapitoly. A jako jo, mám v plánu v tom pokračovat, ale ono je to depresivní a je to živelných pohromách a koncech světa a teďka to teda asi nedám (tornádo na jižní Moravě a padesátky v Kanadě). Páté roční období doporučují všichni okolo, takže já se můžu zdržet hlasování.

Myslím, že pět knih prozatím stačí. Celkem jich mám asi dvacet pět, ale u některých se možná rozhodnu, že na to už kašlu.

 

***

 Tyjo, tak jsem tady zas. 

Ale jen na skok, nebojte. 

Zvěřejnila jsem jeden článek, co jsem měla v konceptech, ale nic moc nového jsem nenapsala. 

Od února 2020 ani moc nečtu. 

Sice čtu každý každičký den, minimálně jednu stranu, ale to tempo není vůbec vražedné. 

Ani se mi nechtějí poslouchat audioknihy. A v roce 2019 jsem si jich poslechla hodně. 

Jo, štve mě to. Ale nemám nějak potřebu s tím něco dělat. Jen mluvím (a píšu) o tom, jak se mi nechce a jak moc mě to rozčiluje. 

Máte to taky? 

Tenhle rok jsem se už párkrát (takže jen dvakrát, že jo) přistihla, že bych chtěla zase něco psát, ale já už snad ani nevím, jak na to. Nemluvě o psaní názoru na knihu. 

Je neskutečný, jak jsem zblbla. A zlenivěla. Mně se už prostě nechce přemýšlet. 

Já nejsem schopná o knihách ani rozumně mluvit. 

Prostě konec. Se mnou je to fakt špatný. 

Myslím (hele, tohle berte s rezervou), že už se ode mě ani žádné intelektuálno neočekává. 

Tak ho tady ani nehledejte.

KENDARE BLAKE. Tři temné koruny

U nás už vyšlo několik knih od Kendare Blake, ale já zatím žádnou nečetla. Ne, že bych nechtěla, ale ještě jsem se k nim nedostala. A Tři temné koruny jsou novinka (ahahaha, v konceptech jsem to měla hodně dlouho, novinka to už rozhodně není), tak jsem si řekla, že to zkusím, než se zapomene, že něco takového u nás vyšlo.

Tak tohle byla docela nuda. Aspoň ten začátek rozhodně nudný byl. Autorka nás seznámila se třemi hlavními postavami, kolem kterých se motá hromada postav, o kterých nic nevíte. Takže to byla taková zmatečná nuda.

Jako první nám byla představena Katharine, královna, která je odolná proti všem jedům. Tedy měla by být. Ale není. Celý život ji krmí a napájí jedy, aby byla na ně imunní, ale nedaří se. Chudák holka, přišla mi jako největší chudák z těch tří. Katharine mě bavila nejvíc, proto měla nejméně prostoru. Jak jinak. Přece mě ta knížka nebude bavit, když už ji čtu.

Další byla královna Arsinoe, naturalistka, která ovládá přírodu. Teda měla by, že ano. Neovládá. A ještě mi byla z těch tří nejnesympatičtější. Ani nevím proč, ale nesedla mi, ty kapitoly s ní mě bavily nejméně. A samozřejmě, že Arsinoe dostala v knize nejvíce prostoru.

A třetí je Mirabella, která ovládá živly. A ona je skutečně ovládá. A Mirabellu ovládá zase kněžka Luca. Její kapitoly mě bavily hodně, protože tu byly nějaké intriky a politikaření, akorát toho mohlo být více. Jinak Mirabella je hodná holka, která nemůže za to, že jako jediná z těch tří ovládá svůj dar.

Kolem Arsinoe se ještě motá Jules a Joseph, kteří děj někam posouvají. Rozhodně více než třeba Katharine. Což je prostě škoda. A bude mě to štvát ještě hodně dlouho.

Z anotace je jasné, že děvčata půjdou proti sobě, protože jen jedna může přežít a vládnout. Takže jsem očekávala, já naivka, že to bude akční, že si půjdou po krku... A ony o tom jen mluvily. Více se zde řešilo, jak se předvedou na přehlídce, kolik budou mít nápadníků.

Doufám, že s tou akcí a napětím se setkáme aspoň v druhém díle. Tohle je úvod do série, která má mít (zatím) čtyři díly. Tak snad ty další díly budou lepší.

A musím říct, že jsem už na začátku tušila, kde je problém. To jen taková vsuvka pro ty, co už to četli.

ANGELA MARSONS. Ďábelské hry

Pustila jsem se do druhého dílu krimi série o Kim Stone. Musím poznamenat, že první díl jsem četla tento rok, takže... Ano, jsem úžasná! Děkuji za pochvalu.

Ne, to nesmrdí samochvála, to je kočičí záchod.

Kim je inspektor detektiv. Odmítám psát inspektorka detektivka. Protože když se řekne detektivka, vybaví se mi prostě detektivka jako žánr. Ať je klidně ženská detektiv, mně to nevadí.

Je mladá, poznamenaná minulostí, protože její matka zabila jejího bratra dvojče. A Kim se s tím nemůže pořád smířit. Což mi přijde normální, že ano. Kim neovládá moc mezilidskou komunikaci, lidem nevěří, ale je velmi inteligentní.

Proč musí mít každej dobrej detektiv temnou minulost nebo psychologický problém? To nemůže být dobrým detektivem nějakej šťastnej táta od rodiny? Nebo máma od rodiny? Je to docela unavující, měla bych najít nějakého, kdo je spokojen se svým životem. Znáte někdo takovou detektivku?

A co tady Kim řeší? Takže za prvé je to případ zneužívání dcer tatínkem. Věděla o tom jejich matka? Byl v tom ještě někdo zapletený?

A hlavní dějová linka je o psychiatričce Alex Thorneové.

Ahoj, jsem Alex a jsem sociopat. Ráda využívám své pacienty k tomu, aby dělali špatné věci. Chci vědět, jak se po tom cítí.

Kim se Alex zdá divná, ale nikdo jí nevěří. A tak se pouští sama do vyšetřování.

V Ďábelských hrách tedy hned od začátku víme, kdo je padouch. A jen sledujeme cestu, jak bude dopadena.

Věřím, že to pro čtenáře detektivek a thrillerů může být zpestřením, protože se to tak často nevyskytuje. Pro mě, kdo s tímhle žánrem začíná, je to trochu zklamání, protože jsem chtěla hádat, kdo je ten zloduch. Chtěla jsem vědět, jestli mě autor dokáže přelstít. Každopádně neříkám, že je to špatně. Myslím, že za pár přečtených knih tohohle žánru budu na Ďábelské hry ještě ráda vzpomínat.

Jsem moc ráda, že kapitoly byly krátké. Mohla jsem během čtení odbíhat k dítěti.

Nebo odbíhat od dítěte ke čtení.

Rychle se to četlo, bylo to svižné. Kapitoly z pohledu Alex byly zajímavé. Jak často se setkáte se sociopatem, že jo.

Prostě mě to bavilo a užila jsem si to. A do třetího dílu se taky pustím. A možná i letos.

Začala jsem poslouchat audioknihy.

Ano, já. 

Nikdy bych to nečekala, protože jsem to nezvládala vnímat. Kolikrát mi něco uteklo, protože jsem přemýšlela nad něčím jiným. 

Myšlenky umí trochu utíkat. Do daleka. 

Nejprve jsem začala poslouchat dětské knihy. A začala jsem dokonce něčím, co vůbec neznám. 

Deník poseroutky.

Zvládla jsem čtyři díly. A moc mě to nebavilo, abych pravdu řekla. V papírové podobě jsou ještě ilustrace, takže je možné, že ta audiokniha prostě nemá to kouzlo.
Jedna audiokniha má něco přes dvě hodiny (nebo tři, už si přesně napamatuju). Takže tu pozornost jsem u toho zvládla udržet. A to dokonce i v práci.

Pak jsem se pustila do něčeho, co znám, abych si navykla na poslouchání.

PAX.

Sérii PAX mám hodně ráda. Už vyšel i poslední díl, takže dost přemýšlím nad tím, že bych si to pořídila domů, ale to bude hodně a hodně peněz. Poslední dva díly jsem ještě nečetla. Je to dilema!

Poslechla jsem si první dva díly, protože to bylo v jedné audioknize. Díly na sebe navazují tam, kde přesně skončil ten předchozí. A zpracování bylo opravdu skvělé. Bavilo mě to, byla jsem napjatá, i když jsem to předtím četla. Jan Vondráček výborně pracoval s hlasem, takže je snadné rozeznat, která postava kdy mluví. Tuhle sérii fakt doporučuji. Jak papír, tak audio. Nebudete litovat.

Pak jsem se pustila do trochu složitější knihy, kterou jsem také ale četla.

Rozvaliny Gorlanu.

Ze série Hraničářův učeň jsem četla a slyšela jen ten první díl. Četla jsem to kdysi dávno, před mnoha lety.

Matouš Ruml to načetl výborně, byla jsem zvědavá, co bude dál. Moc mě to bavilo. Hudební předěl se mi líbil. Jasně, je to sice kniha pro děti, ale už to je složitější na poslouchání. A moji pozornost to opravdu udrželo. Doporučuji začátečníkům. Ale spíš těm, co už Rozvaliny Gorlanu četli.

A pak jsem chtěla zkusit něco, co neznám v knižní podobě, abych se zase trochu posunula. Ale nemohla jsem začít hned něčím složitým, že ano. To by mě pak jen odradilo.

Kafe a cigárko. 

Krátké kapitolky načtené autorkou. Marie Doležalová je herečka a sama tu knihu napsala, takže věděla, jak přesně použít intonaci, zabarvení hlasu, na jaké slovo dát důraz a tak podobně. Vzhledem k tomu, že jedna kapitola má pár minut, tak jsem zvládla pozornost udržet. Je to vtipné, takže se ani nenudíte. A témata se zde střídají, takže nemáte ani možnost se nudit. Pokud vás teda zajímají historky z hereckého podsvětí, že ano. Pokud vás tohle ani trochu nezajímá, tak nemá smysl, abyste tohle poslouchali. 

Tyhle knihy jsem poslouchala začátkem roku 2018. Pak jsem s audioknihami přestala. A musím říct, že to bylo hloupé rozhodnutí. V březnu jsem zjistila, že jsem těhotná. A začala jsem usínat u filmů, poslouchala jsem hry Járy Cimrmana, poslouchala jsem Miroslava Donutila. Hurvínka. Kvůli muži jsem ale tohle musela vypínat, protože on u mluveného slova nedokáže usnout.

A pár dnů před porodem, tedy v listopadu, jsem se k audioknihám vrátila.

V pasti lží.

Knížky B. A. Paris byly vychvalované a já tenhle žánr moc nečetla. Spíš jsem se mu vyhýbala. Ale dostala jsem na thrillery náladu, tak jsem zkusila audioknihu. Bylo super, že jsem to mohla poslouchat i v době, kdy muž spal. Sice jsem na začátku měla problém s hlasem Evy Novotné, ale pak jsem si zvykla. Byla jsem zvědavá, co bude dál. Chtěla jsem vědět, jestli vím, o co tam jde. Prostě to bylo parádní. Nebyly tu nějaké předlouhé větné konstrukce se složitými metaforami, takže se to opravdu příjemně poslouchalo. V pasti lží doporučuji jako papír i audio.

A po porodu jsem neměla možnost audioknihy poslouchat. To jsem sledovala mezi kojením seriál Game of Thrones, než mě to přestalo zase bavit. Měsíc jsme nemohli chodit ven. A v prosinci se mnou a s miminem chodil muž, protože měl dovolenou.

Ale v lednu to začalo. Musím přeci nějak využít ten čas, co jsem venku. A audioknihy se staly mým procházkovým společníkem.

Dívka ve vlaku.

Tohle jsem dočetla dva dny před porodem. Moc jsem z toho nadšená nebyla. Zkusila jsem i film. Ten byl strašný. A někde jsem četla, že audiokniha je lepší než samotná kniha a film. Tak jsem to zkusila. Opět jsem chtěla nejdříve začít s něčím, co už znám. Přeci jen chodit venku, kde musíte hlídat terén a poslouchat něco, co neznáte, to je pro začátečníka těžký oříšek. A musím říct, že audiokniha mě opravdu bavila nejvíc. Hlavně Petra Špalková je skvělá. Je úžasná a chci si poslechnout všechny audioknihy s ní.

Takže tuhle audioknihu jsem zvládla, tak jsem si řekla, že si poslechnu něco náročnějšího, co jsem už kdysi četla.

Marťan.

 Že je Marťan skvělá kniha, o tom se tady ani nebudeme bavit. Dala jsem tomu pět hvězdiček z pěti a patří to mezi nejlepší knihy, co jsem za posledních několik let četla. A audiokniha je snad ještě o něco lepší. Jan Zadražil tam dodal emoce, takže to bylo takové autentičtější. Jestli jste viděli film, tak tam byl ten deník nahráván na video, v knize se to zase psalo. Takže tady to je něco mezi. Musím říct, že mě ta audioverze chvilkami fakt dojímala. Když vám lidský hlas povídá o tom, jak se celý svět snaží zachránit jednoho člověka, tak je to... No, slza mi taky ukápla. Sice teďka bude trochu spoiler, ale Andy Weir dokázal napsat skvělou knihu, kde nebyl sex a nikdo neumřel. To v době, kdy frčí Hra o trůny, je prostě skvělé.

A když jsem Marťana také zvládla, tak jsem chtěla postoupit na další level.

V lese visí anděl.

Psala jsem, že je Petra Špalková skvělá. Tak jsem chtěla zkusit nějakou audioknihu s ní. A ona načetla V lese visí anděl. Kdysi jsem to začala číst, ale nějak jsem na to neměla náladu. Tak jsem se pustila do audioknihy. A opět je Petra Špalková úžasná. Samotná kniha mě tolik nebavila, ale zvládla jsem to doposlouchat jen díky ní. A dokonce se chystám i na Sovu, což je druhý díl. Tak uvidím, jak mě bude bavit.

Takže jsem zvládla i něco složitého, co jsem nečetla. Takže teď už zvládnu úplně všechno, že ano.

Šelma.

 Achjo. Šelma mělá tak dobré ohlasy, jak je to skvělý thriller, jak je to napínavé a super a já nevím, co všechno o tom lidi psali a říkali. Mě to nebavilo. Nevím, jestli ten příběh byl nuda, ale Zdeněk Velen k tomu moc nepřidal. Po Petře Špalkové, která do svého čtení dokázala dát emoce, byla Šelma takřka monotónní. Předpokládáte, že když tam bude promlouvat postava matky, která přišla o svou dceru, že bude nějaké emoce projevovat, ale ne, v podání Zdeňka Velena byla ta matka velmi klidná a racionální. Jediné štěstí bylo, že kniha má krátké kapitoly. Ale i tak byl konec zdlouhavý až hrůza.

Rychlopalba.

 Po Šelmě jsem potřebovala něco akčního. Hlasově výrazného. A tak jsem se pustila do Rychlopalby, kterou jsem kdysi už četla. Je to skvělá kriminálka a Ludvík Král má úžasný hlas. A opět to bylo o něco lepší než samotná kniha. Budu asi zlá, ale po Šelmě by byla každá kniha skvělá.

Teď poslouchám Eragona, kterého jsem nikdy nečetla. A dost u toho trpím, i když je Martin Stránský skvělý. Jsem skoro na konci a pořád je to nuda.

Musím říct, že už si teď procházky s kočárkem bez audioknih nedokážu představit. Můžete číst i venku a neztrácíte čas. Chodím ven tak na dvě hodiny denně, takže něco stihnu poslechnout, což je opravdu fajn. Ještě jsem se nedopracovala k tomu, abych poslouchala doma. Před spaním si spíš čtu. A když doma něco dělám, tak neposlouchám, abych slyšela dítě. A nebo zvonek, když mi má přijít balíček.

Jestli ještě nečtete ušima, tak to určitě zkuste, nebudete litovat.

*

Tak jsem pomalu začala sepisovat názory na přečtené knihy.

Je to sice jak zápisek do čtenářského deníčku negramotného žáčka, ale aspoň něco.

Aspoň trochu začínám používat mozek, že ano. Ale jen maloučko, ono se to s tím nesmí přehánět.

Samozřejmě že to nikdo nečte, ale co. Třeba si to za pár let přečtu já a budu si říkat, jak jsem byla tenkrát chytrá.

S mojí inteligencí to bude určitě horší a horší.

Ale docela mě překvapuje, že si o mně dnes ještě někdo myslí, že jsem chytrá. Je to docela úsměvné.
Na druhou stranu je to i příjemné, protože se s tím fakt často nesetkávám.

Pokud se nic nepokazí, tak bych měla od května začít zase chodit na brigádu, takže předpokládám, že už nebudu mít takovou potřebu číst. A nebudu mít tedy pak o čem psát. Achjo, tohle je začarovaný kruh.

No nic, tohle je takové sobotní ufňuknutí. Venku je hezky, takže půjdeme s miminem na procházku a pochytáme nějaké pokémony.

PETER MCLEAN. Drake

Po dlouhé době jsem dostala chuť na nějakou chlapskou urban fantasy.

Chlapskou jako že od chlapa.

A Drake podle anotace vypadal dobře.

Já začnu hned tím hlavním.

Bavilo mě to číst. Sice mi to trvalo dlouho, nemohla jsem se kolikrát donutit se do toho pustit, ale když už jsem začala, tak mě to bavilo.

Ale nebylo to vtipné. Jasně, hlavní hrdina Drake byl sarkastický, byly tam nějaké dobré hlášky, ale humor tady nehraje první housle. Ani trochu.

Děj byl takový nijaký. No, prostě se tam takřka nic nestalo. Spíš tenhle první díl měl fungovat jako seznamovací s postavami a fikčním světem, řekla bych. Což je škoda. Čekala jsem od toho víc.

Drake je alkoholik a zvládá vyvolávat démony, které poté používá na odstraňování lidí. Prostě je to nájemný vrah. A alkoholik. A troska. A karbaník. A často ho ostatní bijou. A on si to často samozřejmě zaslouží. Chvilkami mi připomínal Harryho Dresdena, kterého mám fakt ráda. A jestli jste nečetli ani jedno z toho, tak si radší přečtěte Harryho.

Další postavou je Trixie, blonďatá sexy ženská, která dokáže kdekomu nakopat zadek. A nevíme, kdo či co je zač. A její původ mě asi na celé knize zajímal nejvíc.

Upřímně doufám, že se nepletu, a Drake je jen úvod do této série a další díl bude mnohem lepší, propracovanější. Jinak by to bylo fakt zklamání.