*

Dnes jsem byla, místo učení se na zkoušku, u státnic jako morální potvora.

Když jsem viděla, jak se všichni stresují a mají strach, někteří se dokonce snažili do sebe dostat další informace, dostala jsem strach i já. 

Chci zase čekat na chodbě, sedět na studené zaprášené podlaze - nikde nejsou totiž židle, a doufat, že se mě zeptají na to, co vím a znám?

Co vím a znám na chodbě.

Během zkoušení nevím nic. Nejsem schopna ani drobného myšlení. Prostě jen temno. A otrávené obličeje kolem mě. 

Nikoho tam nezajímá, že jsem jediná, kdo na chodbě dokáže odpovídat na všetečné otázky kolegů, kteří doufají, že když jim to někdo ještě vysvětlí, že si to snáze zapamatují.

Do pracovny před komisi jdu sama. Opuštěná.

Bez mozku.

Myslím, že mi mozek může zvonit jako mobilní telefon. 

Apocalypse!! 

A všichni víme, že telefony si nemůžeme vzít dovnitř.

A tak mozek zůstavá na chodbě.

Nechci zase cítit tu bezmoc.

Vždycky jsem se spoléhala na to, že když to nevím, tak to vymyslím.

Státnice mi ukázaly, že když to nevím, tak jsem v prdeli.

Něco plesnivého.

K. chce, abych napsala něco plesnivého...

... chleba

 

*

Také máte čas od času chuť se vymazat?
Nemyslím tím vymazat se, jako když se vymazává plech.

Odstranit se. Odevšad. 

A začít jinde.

Jinak.

Nebo aspoň vrátit čas, abyste se mohli vyvarovat chybám, které jste udělali.

U mě jsou chyby založené na tom, že vlastně nic nedělám. 

Takže bych nejraději vrátila čas, abych dělala to, co mám. A ne, abych ztrácela čas s tím, co dělat nemám. Jo, tomu se říká prokrastinace. Myslím, že by se mohla vymyslet zase jiná "nemoc" z lenosti, protože prokrastinace je už profláklá. Že prokrastinujete už nikoho nezajímá.

Kdybych měla možnost se vrátit v čase, abych dělala to, co jsem dělat měla, myslím, že bych stejně skončila tam, kde jsem nyní. 

Možná bych se naučila na státnice to, na co se mě ptali při prvním pokousu. Jo, to bych udělala. Pak bych ty státnice udělala na poprvé a nebyla bych tak zklamaná životem, jako jsem teď.

Za blbost se platí, ale zaplatit celým rokem života je docela vysoká cena.

A kdybych se mohla vrátit jen o měsíc zpátky. Stačilo by i čtrnáct dní. Tak bych se učila a nekoukala bych na stupidní filmy. I když jsem byla nemocná a permanentně unavená, chvilkami jsem se učit mohla. 

Už jsem docela stará na to, abych se tupě učila. Můj obor je o tom, že sedím na zadku, mám před sebou otevřenou knihu a snažím se vše naučit nazpaměť, protože to prostě nevymyslíte. A čím jsem starší, tím to jde hůř. A když mě to nebaví, tak to nejde vůbec.

Chtělo by to opravdu agresivní gumu, abych se mohla vygumovat z reality.

První příspěvek

Samozřejmě celý plesnivý a zaprášený.

Samozřejmě naprosto k ničemu. 

Nečekám, že se někdo bude v dnešní době obtěžovat číst něco tak... ukňouraného, ufňukaného, plného vzlyků, nářků a soplů. Když fňukáte, vždycky si musíte někam utřít nos. Do kapesníku. Do svého rukávu. Nebo do rukávu někoho cizího.

Pokud se najde někdo opravdu znuděný, tak moc znuděný, že se mu chtějí číst hlouposti lidí, předpokládejme, že jsem člověk, které ani nezná, očekávejte...

Neutříděné myšlenky.

Neohrabanou stylistiku.

Neschopnost přijmout jakýkoli jiný názor kromě mého. Bude tu plno egoismu. Ostatní mě nezajímají.

Měla bych se asi zmínit i o tom, že nemám ponětí, co a o čem sem budu psát. 

Nemám ráda lidi, tudíž budu s největší pravděpodobností na ně nadávat. Každý druhý je blb. Toho jste si určitě také všimli.

Nadávání na má studia určitě chybět nebudou. A celkově na školu. Která je plná lidí. Co druhý člověk, to blb. Všechno souvisí se vším!

Také bych to mohla celé zaobalit do "o životě". Ale to by bylo moc stručné a nemohla bych zde projevit své grafomanské sklony, o kterých jsem do této doby neměla ani ponětí. 

Vznik blogu napomáhá snadnějšímu produkování sraček na internetu.

Touto větou bych První příspěvek ráda ukončila, jelikož jsem jím prozradila celý obsah Plesnivého blogu.