První příspěvek

Samozřejmě celý plesnivý a zaprášený.

Samozřejmě naprosto k ničemu. 

Nečekám, že se někdo bude v dnešní době obtěžovat číst něco tak... ukňouraného, ufňukaného, plného vzlyků, nářků a soplů. Když fňukáte, vždycky si musíte někam utřít nos. Do kapesníku. Do svého rukávu. Nebo do rukávu někoho cizího.

Pokud se najde někdo opravdu znuděný, tak moc znuděný, že se mu chtějí číst hlouposti lidí, předpokládejme, že jsem člověk, které ani nezná, očekávejte...

Neutříděné myšlenky.

Neohrabanou stylistiku.

Neschopnost přijmout jakýkoli jiný názor kromě mého. Bude tu plno egoismu. Ostatní mě nezajímají.

Měla bych se asi zmínit i o tom, že nemám ponětí, co a o čem sem budu psát. 

Nemám ráda lidi, tudíž budu s největší pravděpodobností na ně nadávat. Každý druhý je blb. Toho jste si určitě také všimli.

Nadávání na má studia určitě chybět nebudou. A celkově na školu. Která je plná lidí. Co druhý člověk, to blb. Všechno souvisí se vším!

Také bych to mohla celé zaobalit do "o životě". Ale to by bylo moc stručné a nemohla bych zde projevit své grafomanské sklony, o kterých jsem do této doby neměla ani ponětí. 

Vznik blogu napomáhá snadnějšímu produkování sraček na internetu.

Touto větou bych První příspěvek ráda ukončila, jelikož jsem jím prozradila celý obsah Plesnivého blogu.