3/365 soplů

Ano,  všímáte si dobře, trpím v posledních dnech grafomanií. Ale nemyslím si, že by mi to dlouho vydrželo.

Nedávno mi bylo smutno z toho, že nedokážu vymýšlet pěkné a trefné metafory. Nedokážu psát tak, aby vám moje slova při čtení klouzala pěkně do krku.

Přitom to tady bliju tak rychle, až byste se divili.

Dobře, teďka jsem se zasekla a několik vět jsem smazala, protože prostě nebyly pěkné.

A jak teď v poslední době chrchlám písmenka, tak mám chuť psát nespisovně. Hlavně u adjektiv. Zrovna já! Vždyť jsem všechny štvala tím, jak jsem lidem opravovala koncovky. 

Je to prostě divný a nedokážu si to vysvětlit.

Možná je to tím, jak se člověk mění. Jak člověk stárne. Jak člověk blbne.

A vůbec...

Kdybyste chtěli namítat, že sopel už dneska jeden byl, tak máte smůlu, protože já tu můžu mít soplů denně tolik, kolik já chci.

A hlavně je to úplně jiný téma. 

Jo, přesně tohle bych psala, kdybych měla psát o hovně. (A ještě si to pěkně zvýrazním, aby to nikdo nepřehlídnul!)

Přestanu tady vymýšlet (vymejšlet fakt nenapíšu) blbiny a jdu si číst erotický chrchlán! (Román, co je nachrchlanej jako tohle moje veledílo.)

2/365 soplů

Zjišťuji, že asi nemám ráda švagra.

Aspoň doufám, že manžel sestry je švagr.

Jasně, nemusím ho mít ráda. 

Nežiju s ním.

Vidím ho jednou za čas.

Ale...

On může jíst uvařená vajíčka, jen když jsou nakrájená na kolečka. 

Když jsou jen rozkrojené na půlky, tak to sníst nemůže.

Grrrr. 

Sestra má doma několik květináčů s kytkami, ale neví, jestli si je odstěhuje, protože je nemá kam dát. I když mají velký dům.

A víte proč?

Protože je nemůže mít na okně, protože by mu tam překážely při utírání prachu.

Když jsem namítala, že si parapety může otřít sama, tak nemůže, protože by mu prý ten prach setřela na vysátý koberec.

To je přece jasné, no ne?

Mám strach, že na něj začnu být nepříjemná, jako jsem nepříjemná na hloupé a omezené lidi.

Aspoň se najde pořád ještě někdo, kdo mi připomíná, jak úžasného muže mám. Ale myslím, že vtipné historky o něm sem psát nemůžu, protože by si třeba mohl na těch internetech přečíst, jak si dělal těhotenský test.

Plesnivá erotika

Jsem se po dlouhé době pustila do nějakého toho erotického čtení.

Teďka to frčí rychlejc než sáňky.

Ona je obyčejná, blbá a nesympatická.

On je bohatý, arogantní a jeho psychický problém je větší než jeho penis.  

Ona se do něho zamiluje na první pohled.

On ji po prvním pohledu chce ošukat, ale nic víc, protože jeho psychický problém je tááák obrovský.

Ona se nechá při první příležitosti ošukat.

On se po jejich první souloži uvědomí, že nechce, aby ji šukal někdo jiný.

Ona ho miluje a sex jí nestačí, musí vyřešit i jeho olbřímí psychický problém.

On se zbavuje svého nadpřirozeně velkého psychického problému díky sexu.

A žijí šťastně až do smrti.

To jsem vám popsala moderní erotické... Ehm. Romány.

Všechny jsou stejné. 

Všechny jsou stejně blbé.

Ale abych se dostala k té knížce, co jsem teďka četla...

Ona mě totiž dost překvapila. 

Sex byl až v polovině knihy!

No fakt!

Půlku knihy čekáte, až začnou šukat, protože to je mnohem lepší než to, co dělali předtím. 

No dobře, abych neremcala. 

Slečna hrdinka měla orgasmus asi ve 30 % knihy. Ale byla u toho sama. Ani kočka na ni nekoukala. 

Takže nuda do půlky knihy a pak... 

Zase nuda!

Oni neumějí souložit zajímavě a zábavně.

Jediná zajímavá věc byla, že je hlavní hrdinka asi nějaká nadpřirozená bytost.

Ona měla totiž místo klitorisu perlu! 

Se není pak čemu divit, že se do ní někdo takový, jako je hlavní hrdina, zakouká.

Takže ponaučení z erotického románu je následující:

Ženy, nechte si udělat piercing s perlou na vy-víte-co, pak si najdete nádherného a bohatého muže s velkým penisem a psychickým problémem.

Stáří a slepota

Dnes jsem se konečně dostala na oční. (Chtěla jsem tam už minulý rok v září.)

Však jsem už nemohla chodit ani do kina!

Titulky jsem už skoro nepřečetla.

A obličeje jsem měla rozmazané. Což by u některých filmů ani nevadilo. Třeba u Transformers.

Doma u televize jsem to měla obdobné. Filmy jsem musela mít jen s dabingem a obličeje jsem si trochu domýšlela. 

Slepota je zlo.

Paní doktorka, ke které chodím už od dětství, je dětská očařka. 

Byla jsem tam tedy nejstarší. 

Čekárna plná uřvaných harantů s brýlemi! A já.

Prvně se chodí k paní sestřičce, u které čtete. 

Při vstupu tam byl takový ten symbol, u kterého říkáte, zda směřuje nahoru, dolů, doprava, doleva.

Zakryla jsem si jedno oko, sestřička tam něco nacvakala. (Už je to moderní, žádná papírová tabule, kterou se můžete naučit.)

- A jsou tam písmenka?

...

- Hmm, to bych hádala.

...

- Tohle je buď B, P, R, nebo D. 

Působila jsem spíš negramotně než slepě!

Poté jsem šla k paní doktorce. 

Otevřely se dvěře, paní doktorka se postavila mezi futra: "Ty budeš potřebovat nové brýle, takže půjdeš támhle," ukáže kamsi rukou.

Copak nové brýle. Na dálku dalekohled, na blízko lupu.

Nebyla tam žádná socha. Ani pes tam nebyl, abych se dívala někam jinam, když na mě mluvila. (Ti staří doktoři jsou frajeři!)

Jakási slečna si hrála se sklíčky a ptala se mě, jestli to je lepší a tak. 

Byla jsem u ní skoro 45 minut.

A pak mi řekla, kolik mám dioptrií. Moc. Kdybyste se náhodou ptali.

A odpoledne v optice mi paní řekla, že by už bylo vhodné mít ztenčené čočky. 

Abych prý neměla malá očička. 

Takže jsem to dopracovala k částečné slepotě a ke ztenčeným čočkám.
Ale snad už zase budu moct chodit do kina.

A snad vás i poznám, když půjdete kolem mě.