Však jsem už nemohla chodit ani do kina!
Titulky jsem už skoro nepřečetla.
A obličeje jsem měla rozmazané. Což by u některých filmů ani nevadilo. Třeba u Transformers.
Doma u televize jsem to měla obdobné. Filmy jsem musela mít jen s dabingem a obličeje jsem si trochu domýšlela.
Slepota je zlo.
Paní doktorka, ke které chodím už od dětství, je dětská očařka.
Byla jsem tam tedy nejstarší.
Čekárna plná uřvaných harantů s brýlemi! A já.
Prvně se chodí k paní sestřičce, u které čtete.
Při vstupu tam byl takový ten symbol, u kterého říkáte, zda směřuje nahoru, dolů, doprava, doleva.
Zakryla jsem si jedno oko, sestřička tam něco nacvakala. (Už je to moderní, žádná papírová tabule, kterou se můžete naučit.)
- A jsou tam písmenka?
...
- Hmm, to bych hádala.
...
- Tohle je buď B, P, R, nebo D.
Působila jsem spíš negramotně než slepě!
Poté jsem šla k paní doktorce.
Otevřely se dvěře, paní doktorka se postavila mezi futra: "Ty budeš potřebovat nové brýle, takže půjdeš támhle," ukáže kamsi rukou.
Copak nové brýle. Na dálku dalekohled, na blízko lupu.
Nebyla tam žádná socha. Ani pes tam nebyl, abych se dívala někam jinam, když na mě mluvila. (Ti staří doktoři jsou frajeři!)
Jakási slečna si hrála se sklíčky a ptala se mě, jestli to je lepší a tak.
Byla jsem u ní skoro 45 minut.
A pak mi řekla, kolik mám dioptrií. Moc. Kdybyste se náhodou ptali.
A odpoledne v optice mi paní řekla, že by už bylo vhodné mít ztenčené čočky.
Abych prý neměla malá očička.
Takže jsem to dopracovala k částečné slepotě a ke ztenčeným čočkám.
Ale snad už zase budu moct chodit do kina.
A snad vás i poznám, když půjdete kolem mě.
Žádné komentáře:
Okomentovat