*

Dnes jsem byla, místo učení se na zkoušku, u státnic jako morální potvora.

Když jsem viděla, jak se všichni stresují a mají strach, někteří se dokonce snažili do sebe dostat další informace, dostala jsem strach i já. 

Chci zase čekat na chodbě, sedět na studené zaprášené podlaze - nikde nejsou totiž židle, a doufat, že se mě zeptají na to, co vím a znám?

Co vím a znám na chodbě.

Během zkoušení nevím nic. Nejsem schopna ani drobného myšlení. Prostě jen temno. A otrávené obličeje kolem mě. 

Nikoho tam nezajímá, že jsem jediná, kdo na chodbě dokáže odpovídat na všetečné otázky kolegů, kteří doufají, že když jim to někdo ještě vysvětlí, že si to snáze zapamatují.

Do pracovny před komisi jdu sama. Opuštěná.

Bez mozku.

Myslím, že mi mozek může zvonit jako mobilní telefon. 

Apocalypse!! 

A všichni víme, že telefony si nemůžeme vzít dovnitř.

A tak mozek zůstavá na chodbě.

Nechci zase cítit tu bezmoc.

Vždycky jsem se spoléhala na to, že když to nevím, tak to vymyslím.

Státnice mi ukázaly, že když to nevím, tak jsem v prdeli.