Tři dny

Měla jsem tři dny pozkouškového volna. Těšila jsem se neskutečně hodně.

Chtěla jsem uklidit. Nepořádek tu mám opravdu velký.

Chtěla jsem si přerovnat knihovničku. Prý je to dobré na nervy.

Chtěla jsem si číst. Utíkání do fikčních světů vážně potřebuji.

Chtěla jsem sledovat seriály. Ráda se dívám na pohyblivé obrázky.

Během těchto tří dnů volna jsem pochopila, co přesně znamená, že Boha nejvíce rozesměje plán, co budete dělat zítra.

Já hloupá si plánovala tři dny. TŘI DNY!  

Krom pohyblivých obrázků jsem se k ničemu jinému nedostala. A to ne kvůli tomu, že by mě ty seriály tak moc bavily.

To se tak probudíte, nadechnete se a začnou vás bolet záda.

Stáří a nemoci.

Naštěstí jsem aspoň mohla ležet a civět na monitor, kde se něco hýbalo, protože bych jinak musela celou dobu spát. Což sice není špatný nápad, ale tři dny v kuse vyspávat bych nedokázala. I když...

Ani číst jsem si moc nemohla. Nevěděla jsem, jak si k tomu sednout, lehnout, aby mě to nebolelo. O úklidu samozřejmě nemohla být ani řeč. Upřímně si myslím, že i kdybych neměla problém se zády, tak by se na úklid nedostalo. Ale plánovat jsem si to mohla, že jo.

Volala jsem mamince pro radu. Maminky totiž vždycky umí poradit, popřípadě vás utěší a uklidní a hned je vám líp.
Má krkavčí matka se mi smála. A ani mi neporadila. Zmije jedna jedovatá.
Dobře, poradila mi prášky na bolest. Problém je, že žádné nemám. Jen na vykašlávání. Jasně, mohla jsem to zkusit vykašlat.

Asi vám ani nemusím říkat, že dnes to stále není dobré. Naštěstí je to o dost lepší. Jen se bojím toho, jak budu hodinu a půl sedět nehybně na přednášce, která je povinná. Povinná přednáška od sedmi třiceti ráno. Zabte mě. Celé to zatuhne a já pak budu chvilku chodit jak Quasimodo, než to rozhýbu.

Obdivuji lidi, kteří při bolestech dokáží fungovat. Někteří fungují i s migrénou. Lidi, máte můj obdiv.

Neuvěřitelné, kolik jsem toho schopná vykuckat o bolení zad.