Chtěla bych umět si jen tak lehnout a nebýt.
Třeba do konce tohoto měsíce.
Neskutečné. Minulý rok o zkouškovém jsem měla dost zkoušek a vše jsem stíhala s trochu menším stresem, letos jsem měla jen jeden zápočet a jednu zkoušku a nestíhám vůbec nic a stresuju se neskutečně.
Hlavně proto, že musím prokrastinovat.
Čím méně povinností, tím více prokrastinace.
A také bych měla konečně začít dělat něco k diplomce, nebo tohle zkouškové bude moje poslední.
A ono by to nebylo špatné. Už nechci žádné zkouškové. Nechci psát referáty, a už vůbec je nechci přednášet před spolužáky, kteří o to stejně nemají zájem. Nechci číst knížky, které číst musím. Mám dost knížek, které si chci přečíst sama od sebe, na povinné čtení není vůbec čas!
Škola ze mě udělala prokrastinující uzlíček nervů.
Už mě tak nějak nebaví poslouchat doktorandy, kteří si myslí, že jsou lepší než my, co máme bídného bakaláře. A nebaví mě se dívat na vyučující, jejichž pohled říká Jak je možné, že ti jeden semestr nestačil na to, abys to uměla stejně tak dobře jako já po mém třicetiletém bádání?
Nejhorší je, že mi chybí jen jedna zkouška, praxe (jen 12 vyučovacích hodin) a diplomka. A pak už jen státnice.
Toho není moc.
A přesně kvůli tomuhle se na to bojím vykašlat. (I když má nepráce na diplomce to za mě určitě vyřeší. Nebo to za mě vyřeší smrt z nekonečného strachu.)
Chtěla bych nějakou práci, kde budu jen osm hodin denně, pak přijdu domů a nebudu muset na ni myslet. Bylo by to fajn.
Ale nemůžu být vybíravá, takže...
Chtěla bych nějakou práci.
Blah, taky je mi posledních pár dnů nějak nedobře, ale tohle je extra nálož. Drž se.
OdpovědětVymazatOno to není tak strašné. Jen jsem měla náladu, kdy to prostě strašně působilo. :)
Vymazat